Dar, který hřeje
Blízkost je možná ta nejtišší a nejjemnější forma dárku, jaký si můžeme navzájem dát. Nenajdeme ji zabalenou v papíru, nečeká pod stromečkem a nenosí na sobě mašli. A přesto v sobě nese něco, co žádný hmotný dárek nahradit nedokáže – upřímnou a pravdivou pozornost tomu druhému, která zahřeje.
V době, kdy často „nestíháme být“ ani sami se sebou, je opravdová přítomnost vzácnější než jakékoliv drahé předměty. A pokud se o ni navíc dokážeme podělit, je takový dar ještě mnohem cennější.
Blízkost je totiž také o odvaze podat ruku, nabídnout oporu nebo jen vědomě zpomalit, abychom někomu umožnili necítit se tak sám. Stejně tak nás učí přijímat podporu od druhých. Protože blízkost a lidskost není jednosměrná – je to proud, který se přelévá tam i zpět. Přijímání je totiž stejně důležitá součást lidskosti jako dávání. Lidskost není o dokonalosti, ale o pravdivosti. Ve vztazích se často objevujeme zahaleni do nějakých rolí – rodič, partner, přítel, ten spolehlivý, ta silná. Ale skutečná blízkost začíná tam, kde se odvážíme alespoň na chvíli masku odložit. Kdy si dovolíme být autentičtí. A kdy dovolíme druhému, aby také byl.
Naše setkání nemusí být nijak dlouhá ani dlouho předem plánovaná. Někdy stačí pár minut po cestě, krátký rozhovor u kávy, jeden upřímný dotaz: „Jak se máš? Doopravdy?“
Z takových momentů si často odnášíme víc, než jsme čekali – porozumění, inspiraci, lehkost, pocit, že máme na světě nějakého spojence. Každé setkání může být mostem, každý rozhovor malým světlem, které se v nás rozhoří a zůstává ještě dlouho poté, co jsme každý odešli svou cestou.
Vánoční čas bývá přirozeně zpomalený, tichý a trochu magický. Nenápadně nás tak vede k tomu, abychom se zastavili nejen u světla svíček, ale i u lidí kolem sebe. Stává se tak i časem setkávání. Naše
společné světlo tak může zářit mnohem jasněji a silněji.
