Zpět
Z minulosti si sebou neseme omezující přesvědčení, které jsou jako vzkazy, které jsme si kdysi uložili do hlavy. Často vznikají už v dětství a z dalších minulých neúspěchů. Možná k tomu stačila jedna poznámka učitele, jediný nepovedený pokus nebo nějaký rodinný vzorec. Jenže i když možná kdysi měly nějaké opodstatnění, dnes už to nemusí být pravda. Naštěstí se stejně jako starý software dají „odinstalovat“ a nahradit novým – takovým, který nám umožní růst a jít kupředu. Pak zde máme strachy, které jsou naprosto přirozenou součástí našeho života, neboť nás chrání před nebezpečím. Nicméně nás také umí naprosto paralyzovat. Náš mozek totiž ne vždy rozlišuje mezi skutečným nebezpečím a novou, neznámou situací. Strachy z neúspěchu, odmítnutí nebo odsouzení nás tak často zastaví dřív, než vůbec uděláme první krok. Většina těchto strachů tedy existuje jen v naší hlavě jako příběhy o tom, co by se mohlo stát, ne o tom, co se skutečně děje. A pak tu máme obavy, které fungují podobně, tedy jako budoucí problémy, které se možná nikdy nestanou. Jsou jako neustálé promítání filmu „co by kdyby…“. Jenže místo toho, aby nás připravily, nás vyčerpají a přesvědčí, že je lepší vůbec nezačínat. Je docela zbabělé se neustále držet motta: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“ Obava přitom není fakt – je to jen hypotéza. A hypotézy by se měly testovat, ne jim slepě věřit.
Praktická výzva: Vezměte si papír a zapište si na něj tři věty, které vás v životě brzdí. Pak si je přepište do podoby, která vám otevírá jiné možnosti. Z „nemůžu…“ by se klidně mohlo stát „zkusím…“ nebo „dokážu…“.
