Proč se sami sobě ztrácíme a jak se znovu najít?
Stává se vám někdy, že děláte věci, které by „měly dávat smysl“ – ale přitom to tak někde uvnitř necítíte?
Možná se někdy usmíváte, a přitom to ve vás vře. Možná se pořád za něčím ženete, i když vaše tělo zoufale volá: „Už dost, zastav se.“
Je mnoho situací, kde si něco jiného myslíte, cítíte, rádi byste dělali, než jak navenek skutečně jednáte. Pokud si začnete uvědomovat, že to asi není tak úplně v pořádku a nejste s tím v pohodě, mohou se objevit otázky jako: „Kde jsem se v tom všem vlastně ztratil/a?“ a „Proč tomu tak je?“
Už od dětství nám říkali, co bychom jak měli dělat, jak se chovat, co smíme a co nesmíme. Učili nás spíš, jací bychom měli být, a ne tolik abychom rozvíjeli to, kým jsme. Stavěli nás do různých rolí – hodné a poslušné ženy, šikovného a zručného muže, někoho praktického, výkonného, takového a makového,…
Lidé i prostředí, ve kterém jsme vyrůstali nás chtě nechtě formovalo i si nás nějak stylizovalo. A my jsme se přizpůsobili, protože jsme chtěli lásku, bezpečí, přijetí. Byli jsme jako to pověstné bílé plátno, které se ostatní snažili pomalovat nějakou „svou“ vizí. A barvy se vrstvily a s nimi i určité masky nebo způsoby chování, které nám v tom všem pomáhaly přežít. Bohužel ale ne vždy žít a volně dýchat.
Jak se znovu potkat sami se sebou?
Zpomalte. – Na chvíli se zastavte a jen dýchejte. Buďte tady a teď, chvilku pouze sami se sebou.
Ptejte se. – Zkuste si položit některou z otázek: „Kdy se cítím nejvíc sám/sama sebou?“ „Co mi dává energii?“ „Co mě vyčerpává?“
Vnímejte své tělo. – Ne rozum, pouze vaše tělo vám řekne, co je skutečně vaše – a co jen převzaté od okolí (obvykle a nejčastěji skrze pocity, později i skrze zdraví).
Všímejte si momentů, kdy záříte, kdy je vám opravdu dobře. – V těch okamžicích jste doma. Hledejte tyto záblesky, až se vám postupně ukáže kudy jít.
