Síla našich slov
Slova mají obrovskou moc. Často mnohem větší, než si vůbec uvědomujeme. Dokáží léčit, spojovat, uklidňovat, inspirovat, ale stejně tak mohou ubližovat, znevažovat nebo vytvářet nedorozumění, která se později těžko napravují. I ve „Čtyřech dohodách“ dona Miguela Ruize zní první z dohod “nehřešte slovem“, což je jedna z největších pravd v lidské komunikaci. Každé slovo, každá věta nese určitou energii a má tak i svůj dopad. Měli bychom si tedy dávat obzvláště pozor na zlá a zraňující slova.
Zároveň ale také platí, že to, co říkáme, není vždy tak úplně to, co ten druhý slyší. Každý člověk má jiný vnitřní slovník – jiné životní zkušenosti, jiné emoce uložené pod povrchem, jiné asociace. Když se řekne třeba slovo „podpora“, může to pro někoho znamenat objetí a klid, pro jiného konkrétní pomoc, radu nebo akci. Když řeknete „mám strach“, někdo to slyší jako žádost o blízkost, jiný v tom zaslechne slabost.
Proto v komunikaci tak často vznikají mnohá nedorozumění. I když oba mluvíme stejným jazykem, každý si pod jednotlivými slovy představujeme vlastní významy. A právě vědomá komunikace nám umožňuje přiblížit se tomu druhému, ověřovat si svá pochopení a nespoléhat pouze na vlastní dedukce a předpoklady. Když si připustíme, že svět toho druhého je jiný než ten náš, otevíráme dveře mnohem hlubšímu porozumění.
Často za nás také mnohem více než slova mluví i tón hlasu, gesta, výrazy ve tváři a činy. Někdy můžeme říkat „všechno je v pořádku“, ale naše tělo prozradí napětí, úzkost nebo nesouhlas. Můžeme říkat „mám tě rád“, ale naše činy ukazují nezájem nebo chladný odstup. Naopak malé, jemné a nenápadné kroky jako dotek, pohled nebo drobná laskavost dokážou říct mnohem víc než tisíc slov. Neverbální komunikace odhaluje pravdu. Verbální ji definuje. A naše činy ji potvrzují. Když chceme být v komunikaci autentičtější, vyplatí se sjednotit, co cítíme, co říkáme a jak se chováme. Teprve pak má komunikace sílu, která rezonuje a vytváří skutečné propojení.
